Duchovní pohádky pro velké děti...
Každý den, když jdu spát děkuji v sobě za to :
Co mi den přinesl - vděčnost za přožité, že jsem mohla být vědomě sama se sebou,
že jsem dostala mnoho odpovědí na otázky co v sobě mám.
Děkuji tělu za to, že se mnou je v souladu a každé ráno mi dá dárek.. den života.
Svému srdci a duši za víru a za sílu v sebe, že mi umožňují viděti svět v barvách.
Krásné procitnutí i tiché slastné usínání. Krásný den drazí.
Den co ještě nikdy nebyl. Den dnešní.
1)Bylo, nebylo...Než jsme šli kdysi dávno na Zemi, seděli jsme v krásné zahradě a povídali si spolu o tom co bychom si přáli zažít. Co nás trápí a v čem cítíme, že naše duše nebyla plně projevena. Bylo nás tam mnoho a s každým jsme prohodili pár slov..pár vyvolených..co půjdou na zkušenou si hrát na Zemi. Já a vy jsme si tam spolu povídali, že se potkáme a budeme se učit od druhého tomu, co potřebuje naše duše prožít a těšili se na to, že "to dáme" i s těma ostatníma, že zůstaneme při vědomí v napojení na ty dohody, že nepropadneme naplno lidskému egu a Zemské magické přitažlivosti příliš. Tato dohoda byla noblesně zapomenuta v okamžiku narození. Pomalu se zase potkáváme a prožíváme to, na čem jsme se dohodli..a třeba jsme i smutní, zklamaní , ptáme se proč ? no protože to naše duše tak chtěla.. několik duší v podobách bytostí lidských jsou zde pro naši podporu a vedení..s nimi se neučíme..s nimi se vracíme "domů" k sobě.. přes bránu srdce..zpět tam odkud jsme přišli. Některé bytosti mají od té brány klíčky a když je nám moc ouvej, tak nás vezmou za ruku a odvedou nás na chvilku zpět, do té zahrady,k tomu jezeru, kde je březový háj, slunce a placaté kamínky, kde šumí listí těch břízek a vítr hraje si s vlnkami a nálada je taková..jak chvilinku před usnutím..bezpečná, absolutní, spokojená a klidná..plná souladu. Pak se vracíme opět do své dohody..a žijeme ji dál. Možná nevíme jakou máme spolu dohodu a netřeba přemýšlet, plánovat co bychom měli..nebo chtěli..,protože pokud si nemáme rozvzpomenout dřív než přijde ten okamžik, kdy se to má plnit.. není třeba nic nikam tlačit. Jedinou dohodu máme sami se sebou. Nejdůležitější je, jaký máme vztah k sobě samým uvnitř. Takové vztahy tvoříme okolo, takové bytosti přitahujeme do svého světa a s nimi se o sobě samých učíme. Jak jednoduché a geniální - dohoda se sebou samými. Ta duchovní dohoda, která by ráda ovládla mysl, protože ta přeci VÍ, ale nevládne. Tělo se kterým jsme přišli a které je jako stroj ukazující nám co a jak děláme, jak jej máme napojené na své vnímání celku. Velikou příležitost máme tady v tom bytí. Zapomínáme na božské hry,ale i to byla dohoda - zapomenout. Někdy nás přemůže vlastní ego, ale nic není trvalé..a proto je to radost, každá ta proměna a chvíle a vše co plyne samo.. a uvádí nás do hlubokého spokojení. Teplo a klid zevnitř..snad někde ze zad, nebo pod patami. Jako ta letní Země, na kterou si můžeme lehnout, jako objetí někoho, kdo nás miluje a cítíme sílu jeho těla a svět se zastaví.. a najednou si rozpomínáme.. existujeme - vyzařujeme - sdílíme..
2)Bylo, nebylo...Naše duše ..co nosí těla, těla lidská vstoupí na Zemi, jako do velikého města. Do města co má centrum a předměstí, ulice a zákoutí, zahrady i parky, obchody i svatostánky.. Tam se pohybuje s lehkostí a někdy s leností, když lidské tělo neslyší, někdy jsou v souladu a někdy ne a tak to chodí, tak to je. Občas se tělo nechá vést, svést a občas jej ta duše i opustí..a tělo žije bez ní. Chodí a potácí se bez duše - čeká, až se opět vrátí zpět. Někdy na to spěchá, jindy hledání své vzdá. Potkala jsem tam bytost co hodně spěchala. Nevím, zda to byl muž nebo žena.. - to není podstatné všichni jsme bytosti - a ta bytost spěchala a neviděla, neslyšela. Chtěla jsem jí ukázat kudy, protože jsem vnímala, že se ztratila a potřebuje se dostat zpět do centra, v této době už vše funguje jinak, už není třeba slov k tomu, abychom měli vědomí o co druhý prosí. Ta bytost ztratila směr a chtěla jej najít, ale když se spěchá tak přestává to vedení fungovat a bytost pak bloudí a neví, některé bytosti se na směr zeptají jiné ne, ve spěchu ztrácí bytosti důvěru v klid, že dění co je, je absolutně to pravé a to je i znepokojuje.. a tak ta bytost vklouzla do ulice, která neměla zdánlivě cíl, byla jen cestou jednosměrnou. Bytost utíkala, utíkala, měla úkol hodně stihnout a nejednou zjistila, že se ztratila, protože v cestě stála zeď a i ta bytost se musela zastavit. Pohlédla na tu zeď a jen vydechla, tak teď už to nestihnu. Opřela se o kolena a jen dýchala, uvědomila si svá kolena i Zem a nezbývalo než se otočit a jít kus zpět. Najednou si začala všímat toho, co před tím nebylo. Krásných domů, stromů u cesty, kavárničky s malebnými židlemi a na nich sedící starý manželský pár co se smál, listy poletující u chodníku, květiny uvázané v kytice co se darují s láskou, výlohu obchodu s belgickými pralinkami , psa co si hrál s míčkem. To vše nebylo - směrem tam - a tak ta bytost pomalu kladla vědomě chodidla na Zem a vnímala co je okolo a začala opět pociťovat svoji duši. Sílu své duše. Celistvost tam, kde kdysi byl chaos..a tu sílu vnímala víc a víc až prozářila tělo skrze kůži do prostoru a prostor rezonoval s ní, vše bytosti poskytl. Viděla a vnímala jsem to velmi intenzivně, protože i mne ta záře, energie a síla zasáhla. Ta bytost stále šla a s ní i příběh. Zmizela mi pak v dálce směrem k centru.. Vnímala jsem, že došla kam potřebovala, kam měla dojít. Já se ještě chvilku zaposlouchala do zvuků města a lehounký podzimní voňavý větřík mi zašeptal : vítej už jsme zase spolu..jsem duše..povedu Tě..a já řekla ano opět k centru prosím. Však už mne znáš))..ano znám..jsem Tvá duše..a ty srdce moje.
3)Bylo, nebylo...Když jsem byla jednou sama v lese, na svých potulkách, přemítala jsem nad tím, kolik lidí se na mne obrací s tím, jak ztrácejí motivaci k životu, ke všemu, že nevidí nic. Zítřek, večer, ráno..prázdnotu, nicotu, že se neumí radovat z maličkostí z ničeho - natož ze sebe, což je pomyslný vrchol, ale i základna toho všeho a nemají ani sílu se už nadechnout ani vydechnout. Nicota, nic, prázdnota, tma.. Stav hlubokého uvnitřnění, doteku duše, doteku srdce. Chodím a přemítám nad tím sama, protože abych došla k odpovědi, odevzdám se zcela tomu poznání a odpověď mi dal ten les, možná Země, možná slunce, možná stéblo trávy..odpovědí mi bylo : oproti vesmíru jsou Tvé touhy zcela nicotné a zcestné, jako člověk nemám vědomí a zkušenost, můj život je setinou toho co vesmír ví a ať tak cítím nebo ne, protože jako člověk mám potřebu hodnotit a analyzovat, jinak bych ani nepřežila, kdykoli se ocitnu v beznaději a ztráty motivace k rytmu, mám odevzdat své veškeré chtění a vědomí vesmíru, aby on mne vedl, protože mne absolutně miluje, stvořil mě a stvořil mě se záměrem..ne jako omyl, beze smyslu. Hodnotu dává pýcha a potřeba ega.. ou jak to píchne toto..)) Zajímavé a zázračné, že ta odpověď přijde velice brzy. Každému trochu jiná a takovým způsobem, aby ji pochopil, taková,která jej zasáhne uvnitř a rozsvítí to světýlko.
To, že zmizí potřeba hodnotit co je a přijmout co je..protože pak může být změna kamkoli i když není vize k čemukoli.. vesmír to rozjede sám.
Stačí krok..
a vše se rozvolní.
Touha a chtění pomine.
Je to nic.
Nejsou tam ani slova symboly.
Bezpečí odevzdání se.
Proč myslet na to co bude, nebo bylo, když je tady a teď a teď se děje tolik věcí.
Tolik kolik jich dokážeme vnímat.
Stín na zdi, který vrhá žárovka.
Tikot hodin, můra na skle, pohupující se přívěšek na řetízku, zvuk z venku.
Hudba, chuť, nádech výdech, tělo.
Tolik v jeden moment a mnohem víc.
Zavřít oči a vnímat tmu, uvědomit si - jaké je nevidě -.a opět je otevřít a zažít barevnou katedrálu kolem sebe.
Malé velké dary pokory.
Vesmír se neptá , vesmír odpovídá.
Dlouho jsem byla zahradníkem, zasévala, sklízela a nepamatovala si na ty činnosti. Jen na velikou únavu a vyčerpání. Nepamatovala jsem si na to, že tvořím, tím že zasévám, pěstuji a plody sklízím. To jsem neviděla, jen tu únavu a té jsem věnovala veškerou pozornost. Chodila jsem zahradami a dívala se na všechny ty květy a stromy a říkala si, kdo to tu vysázel, kdo to sklidil.. Neviděla jsem svojí práci, byla jsem mimo přítomnost natolik, že jsem nevěděla že tvořím to krásno já a já jsem nositelem stvořitelem, opatrovatelem toho krásna. Pak jsem se soustředila jen na to sázení a tvoření a setí.. a neviděla jak to roste a plodí a byla tu opět únava, protože nic nemělo konce, neviděla jsem energii tvoření, energie tvoření je vším dohromady. Jsou v ní zastoupeny všechny složky bytosti a pak jsem začala vidět i to tvoření a to zmírnilo mojí únavu. Když jsem si poděkovala, že tvořím kdykoli - přišla zpětná vazba a učení se přijmout plody, bohatství.. s díky, ne s vděčností ale s díky za ně.. díky je tady a teď vděčnost trvalý stav nedokončený.. Není to přijaté děkuji a pak je i ta únava transformací nové tvořivé energie. K přeměně všech zahrad a zahradníků, někteří se jen opírají o lopatu, jiní bezhnutě sedí a dívají se do slunce, ale to je proces, potřebují svůj čas aby se skutečně odevzdali vesmíru a záměru, protože my tu nemáme ani potuchy. Chtění a touhy ty nás hodně vyčerpávají. Jsou jako ta slepota se kterou nevidíme co děláme a když to nevidíme, vidíme jen únavu, protože nevidíme tvoření a tvoření je smyslem našeho stvoření. Zahradník co na to přišel, zahradník co ještě neví, zahradník co dloubá špičkou boty do hlíny i ten co kouří cigaretu.. všichni se dívají do slunce a čekají na to , co jim vesmír odpoví..Proč tu jsem a čím zkrátit čas, než na to přijdu.
4)Bylo, nebylo...Když je žák připraven, učitel se vždycky najde. Někdy se stane, že ztratíme kontakt se svým srdcem, že mu přestaneme naslouchat, že neslyšíme jeho hlas, necítíme jeho rytmus. Jen to místo, kde .."něco kdysi bylo".. je tak velké, že by se tam vešla celá pěst...tak velké..,že není ničeho na světě, co by ten prázdný prostor zaplnilo. Hledáme to všude kolem sebe, vkládáme do něj cokoli, co najdeme, ale ouuuu nepasuje to. Zase hledáme dál. Hledáme i celý den, až první vycházející hvězda dá znamení blížícího se večera a sním pocítit nenalezené. Večera, kdy pomalu sestupuje z nebeského chrámu královna noc v antracitových šatech, tak jemných, jako krajky, které něžně pohladí oči všem doposud bdělým bytostem. S jejím příchodem rozestoupí se po nebi hvězdy, které měla schované ve vlasech. Nejedna bytost, co překonává stále únavu a hledá se do nich zahledí. Do jejich jedinečné krásy a třpytu. Je to taková nádhera, až zapomeneme i dýchat. Kolikrát měsíc se zastaví, aby se mohl potěšit chladivou krásou hvězd. Tou září, jenž pohladí oči, osvěží unavené čelo. Dá zapomenout na prázdné místo.. ó ano to místo..tam uprostřed..ach kéž by tam ta hvězda vstoupila a na chvíli jej naplnila - alespoň na chvíli. To volání bylo tak upřímné, že hvězda jej vyslyšela a veškerou záři obrátila do sebe. Zářila tak silně, až se začala zahřívat a jak se zahřívala, vyklouzla ze studené antracitové oblohy a letěla k tomu, kdo jí volal. S každým metrem sílila a rozehřívala se. Bytost i hvězda ve spojení. Upřímné přání jí dávalo sílu letět blíž. Tak blizoučko, až nastal okamžik, kdy se poprvé dotkla toho místa, kde něco bývalo a vstoupila tam. Vyplnila celý prostor a její záře probudila i to, co už dávno hluboce spalo. Bytost se postavila a pohladila svoji hvězdu, která dala procitnout spícímu srdci. To zahřálo celé tělo lidské. Haló hola lala Slyšíme se opět? Opět to srdce zpívá a vidí světlo tam, kde dříve byla tma. Vidí i lesknoucí se duhové kapičky slz, které jej uvítaly, jako dávno ztraceného přítele.
4)Bylo nebylo... Kapky rosy. Ať už jsou dny jakékoli, jedno je v nich jisté, ráno nebo k večeru dostává lehounký polibek vše co je na Zemi, ať v pohybu nebo pevně spojené. Může být duhový, třpytivý i lehký jako chmýří. V kapce rosy zrcadlí se vesmírné rty matku zemi líbající. Vše živé i zdánlivě neživé, když slunce se ještě nedívá, probouzí ta kapička z vody duhová nebo v krystalech zakletá. V každé té kapičce veliká síla je ukrytá. Síla proměny, síla čistoty, síla světla, síla absolutna, síla života i jeho procesu. V té chvilce tichosti, v tom svatém okamžiku, kdy slunce se ještě nedívá, jsou všechny ty kapičky jen a jen pro naše oči a srdce. Každá ta kapička touží po doteku, po rtech. Jen jednu si vzít a ochutnat. Jednu si dovolit sejmout z listu a očistit její jiskrnou energií své unavené spánky. Umýt s ní své oči co přestávají někdy vidět duhový svět. Její chladivou krásu v krystalech třpytivých, když se slunce dívá jen chvilku a z veliké dálky, do srdce vtisknout a projasnit jej. Ta kapka rosy co je životem a život v ní je malý veliký dar pro všechny bytosti. Když se slunce nedívá, je jen pro nás připravená. Spojit své se vším co je, probudit v nás vše co bylo zapomenuté a navrátit vědomí tam, kde byl chaos. Je to láska kapka rosy, láska bezpodmínečná. Když se na ní slunce podívá a dovolí jí zazářit v duhových barvách, ona s pokorou k němu svůj život nechá odejít. Všechny kapky Rosylásky vrátí se zpět ke slunci. Ať už jsou dny jakékoli, jedno je v nich jisté, když se slunce nedívá, vracejí se zas a zas. Plnit tajná přání všem. Jednu kapičku přiblížit ke rtu, z jedné kapičky se napít. Jednou kapičkou očistit svoji auru jednou kapičkou vše rozpadlé spojit. Velikou moc kapka rosy v sobě nosí. 5)Bylo nebylo...Když se ráno probouzím, zjistím co je za den.. Říkám si ..co jako mě ještě může potkat ..Jestli se to všechno dá pobrat, ucelit, prodýchat..pozorovat. Jestli je možné všechno to dění zaznamenat, co vše proklouzne a bude se to muset znova a znova opakovat, jen proto abych viděla. Několikrát jsem slyšela spojení slov dávat lásku. Dám Ti lásku, moje láska. Láska je stav, který se dá prožít, pocítit, poznat na pár minut, hodin, dní, celý život, ..a dá se jediné..sdílet. Není možné ji předat, není možné ji ze sebe vyjmout a odložit. Jde v sobě rozvíjet a odevzdat se jí pro sebe. Nechat jí vyzařovat a sdílet s druhými. Odpustit, omluvit se za to, když není ODVAHA ji sdílet - jak řekl moudrý swámí. Možná to prozradí mnohé o srdci a jeho zákoutí, rozměru. O tom že všechna ta slůvka převlečená v emocích jsou v základu láska, která byla, nebo nebyla sdílená, která bolela, nebo rozkvetla.Co to vlastně je ta sebeláska, láska. Pocity, otázky, pochyby zda byla někdy - je nebo bude... Jestli opravdu to co prožívám je sebeláska / láska a jestli se to dá naučit. Co když ji nikdy nezažiji. Pokud jsem tvůrce svého života, proč si tvořím svět, ve kterém přes všechno " zaměstnání mysli " nezbývá místo, kde se skutečně nacítit a dotknout se sebe - doopravdy. Cesta do srdce, do krajiny srdeční bývá někdy plná temných stínů, které nutí pochybovat o sobě samotných. To temné je ale i tak složkou každé bytosti a je-li přijato v pokoře a vědomí - že tak je, není třeba tu temnotu již prožívat. Pouze pozorovat, když se ozve. Ona si žádá pozornost a úctu jako 13 sudička, která je důležitou esencí pro naplněný život. Je-li jí to dovoleno ukloní se a pozvolna ustoupí. Životu pak k životu pomáhá - když v něm má své místo.Každý se někdy ocitne ve "zmatené prázdnotě" Podle starého, už není možné dál žít a to nové je tak vzdálené, že není možné se s tím ještě sžít. Obraťte všechnu svoji pozornost do sebe. Protože jen vy sami a vaše nitro je zdroj energie pro to ostatní dění. Vše co se děje okolo nás a je s námi spojené, poháníme svojí energií. Jsme středem toho dění - zdrojem.
Nejde o vyplnění/přečkání toho než se to nové: ať už je to láska, práce, zdraví objeví, ale o objevování sebe. Kdy jindy máme tolik času na sebe samotné, než v čase, kdy povrchně "nic není" , kdy čekáme, nebo se netrpělivě vydáme "hlavně někam" . To je nejposvátnější čas, doteky sebe samotných, kdy můžeme ovlivnit to, co přijde, co si přivábíme, není kam spěchat. Všechno může přijít k nám včas. Vše je už dané. Jen ten náš pohled na to co je dané, moudrost zkušenosti vlastní nebo sdílené v tu chvíli otevírá zápis naší duše, jak ty zkoušky klidu/neklidu odporu/přijetí proběhly..Živoucí, planoucí.. srdénko mé jediné.. o Tobě vím, Tebe cítím. Bez Tebe života mého by nebylo. Tys mojí vizí, rádcem i náručí, slovy i smíchem, rozkoší i tichým smutkem v blízkosti duše mé, někdy bolavé. Miluji Tě a Ty mě spolu žijeme v jednom těle ( zas to jednou klaploJ ).. jen Ty víš co je skutečné a co iluze. Stále se třepotáš v mém těle a já na tebe často zapomínám. Jak úžasné to tělo je, jak dobře funguje. Nic není náhoda - všechno je dobře. Mám ho já a vy milovaní též - hezky uvnitř schované.6) Bylo nebylo...
Do obrazů vstupuje krajina. Krajina v nížinách úrodná a v horských štítech romanticky zasněná.
S každým úsvitem stane se v ní zázrak a o něm si budeme vyprávět.
Když tu krajinku pohladí milosrdná noc, noc ozdobená hvězdami, otevřou se štíty hor a dovolí všem hvězdám, aby mohly nahlédnout do jejich tajů. A co tam je k vidění ? Co to je ? Co je i pro naše oči leckdy skryté..Ty hvězdy už to ví. Jsou přeci v noci tak blízko, blizoučko až dotýkají se vrcholků.. Když je noc nejtemnější a hvězd je požehnaně dosti, otevře se i ta nejvíce ze všech nerozhodná hmota hor a dovolí všemu tomu světlu, veškeré té záři, aby proměnila všechny drahokamy co v ní jsou ukryté na křišťálovou vodu, která s každým úsvitem, s každým dotekem slunečního paprsku pomalu a důkladně stéká, meandruje do nížin..do celé té rozlehlé země..Ke všem buňkám.
Nese v sobě záři,čistotu,nový věk a moudrost staletí ..vše co bylo zapsané ve hvězdné obloze. S každým douškem, s každým svěžím nádechem vstupuje do nitra všech buněk čistá informace, pokoj, klid, přijetí,radost,pokora, vděčnost, víra, odhodlání, život. Vše je dobré a dokonalé v celém mikrokosmu. Vše je dobré a dokonalé v celém makrokosmu. Energie nového věku, energie vědomí, energie přijetí stoupá vzhůru do oblak, do celého vesmíru. Z ní tvoří se nové hvězdy. Hvězdy které svítí na cestu všem poutníkům. Těm co snaží se stoupat vzhůru, nebo klesají..ať tak či tak.. vždy je kroky dovedou k pramenu života.
© 2015 Monika Bouchalová, site by studiomotif zapomenuté hesloclose x
https://www.molenada.com/cs/duchovni-pohadky-pro-velke-deti.html